Ničí mě mé druhé odporné já..

11. listopadu 2012 v 11:50 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Zdravím, četla jsem na vašem blogu plno podobných příběhů, ale s tím svým si nevím rady. Prosím, zveřejněte jej pouze pod podmínkou, že neuvedete mé jméno. Vídám ve svých snech odraz svého já, svou jakoby černou stránku. Hnusně se na mne šklebí, v obličeji má výrazné stíny a když se onomu odrazu podívám do očí, vidím je jako dvě hluboké černé šmouhy. Občas mám období, kdy nemine noc, aby se mi alespoň jeden takový sen nezdál, a někdy to nekončí u snu. Asi tři měsíce zpátky jsem se vzbudila, věděla jsem, že jsem vzhůru. Lehla jsem si na bok a prohlížela si protější stěnu ložnice s akvárkem, prostě jsem si úplně vychutnávala ty chvilky svítání. Najednou se moje zorné pole rozdělilo, někde v pozadí stále byla zeď a akvárium, jenže překrytá pohyblivou clonou, jako bych si posunula dopředu a pomalu otáčela hlavu na místo, kde jsem ležela. Zastavilo se to v pozici, že jsem hleděla skutečně na peřinu na svojí posteli... A pak přišlo to moje odporné já, posadilo se, lehlo si na bok a podložilo hlavu rukou. Dívalo se mi do očí a já se jeho pohledu nemohla vyhnout, bylo to příšerné...


Co bylo nejhorší - stále jsem byla napůl vzhůru. Zvedla jsem se na rukou a snažila se křičet na sestru do pokoje, z hrdla mi ale uniklo jen slabé zakvičení... "Musí to být jen sen," honilo se mi hlavou, jenže kruci, proč jsem seděla, proč jsem měla oči dokořán a proč jsem skrz ten sen viděla místnost, ve které jsem se nacházela!? Opřela jsem se o zeď za postelí a pokusila se dát si facku, štípnout se, probudit, ale ruka mi na půli cesty pokaždé vypověděla službu. Ta pabytost se na mně dál šklebila a já cítila, jak se mi vysmívá a užívá si mojí bezmoc. Tak jsem posunula hlavu dopředu, dozadu a udeřila s ní několikrát o zeď. Bolelo to, ale onen přízrak se začal tvářit vyděšeně, tak jsem pokračovala. Najednou zvedl ruku a dotkl se mojí tváře, já ztuhla strachy, co se bude dít. Vše se rozplynulo, já seděla ubrečená na posteli, bolela mě hlava a před očima jsem měla mžitky. Nezmohla jsem se v tu chvíli na víc, než se ještě víc rozbrečet, měla jsem však strach, že se to vrátí, tak jsem se zvedla a vyběhla do kuchyně... Můj nízký tlak ale zařídil svoje, omdlela jsem na podlaze v obýváku a když jsem se probrala, bylo už světlo a slzy stačily oschnout. Před rodinou jsem dělala, že se nic nestalo. Možná by stálo za to podotknout, že mám velmi slabou schizofrenii. Na psychiatrii jsem přestala docházet dávno, nepomohli mi tam, a navíc, i když mě tahle porucha čas od času potrápí, nejsem pro okolí nebezpečná. Napadlo mě, že se mi tohle děje právě kvůli tomu, nemůžu tomu však zabránit. Jak jsem řekla, občas mívám období, kdy se mi podobné sny zdávají i několik týdnů v kuse a v těch časech se bojím usnout, jsem vynervovaná a všechno se to zhoršuje. I když jsem opravdu šťastný člověk, občas mám po podobných situacích chvilky, kdy se úplně zhroutím a jen prosím, ať to přejde. A když mě ta hnusná věc srazí takhle na kolena, zase dá na nějaký čas pokoj, a je to zpravidla delší čas, než když je se mnou. Co ještě musím říct: Rodiče tvrdí, že v té ložnici se zdály zlé sny každému. Dům je starý, před několika generacemi koupený od neznámých lidí a když v něm někdo umře (nestalo se to jednou, pár lidí pochopitelně na stáří, pak spousta našich zvířat také z běžných příčin), my ostatní o tom v tu chvíli víme a ještě nějakou dobu je tam s námi. Nelžu. Svěřila jsem se s tím kamarádce, která má o podobných věcech přehled. Párkrát tam provedla nějaký očistný rituál, naučila mě podobné věci a dala mi pár kamenů, které mám nechávat na místě, kde je to nejsilnější. Mám je tedy u stěny, u které ty přízraky vídám, jiné mám zase ve formě šperků. A už je to o poznání lepší."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Motivovski Motivovski | 11. listopadu 2012 v 14:57 | Reagovat

Fuuu.. dost strašidelné..

2 Ma.Ška Ma.Ška | E-mail | 15. listopadu 2012 v 16:17 | Reagovat

Jestli si autor příběhu čte tento komentář, chci vyjádřit jistou lítost. Je mi tě/vás líto, doufám že se to časem zlepší :) Jinak rada: zkus/zkuste spát v jiném pokoji. Hodně štěstí ;)xxx Ma.Ška

3 Lukáš Lukáš | 4. prosince 2012 v 13:02 | Reagovat

Jedna rada pro autorku, pokud tě to tvé temné já děsí, je to proto, že se chce nacucat tvým strachem. A teď rada, vím že řekneš že je to blbost, ale... kdykoliv se ti o tom bude zdát, řekni mu, že ho máš ráda, vím že je to velmi těžké, ale jestli se ti to bude dařit, tak i když si rovnou nesbalí kufry, zjistíš že vlastně ani tak děsivá není, ale pozor je tu možnost že se poprvé jak to uslýší pokusí přitvrdit, ať se jí zas bezmezně bojíš, jinak lze si vytvořit nějaký amulet, může to být cokoliv, klidně i plyšák, i kdyř musím upozornit že já takovéhle problémy se svými osobnostmi nemám, mě spíš nutí ve spánku chodit, a je fakt že zatím se nevybarvily špatně... moc

4 Nikuna Nikuna | E-mail | 4. ledna 2013 v 19:04 | Reagovat

Já nevím,ale výměna pokoje asi fungovat nebude.Odvíjí se to od Tvé nemoci a neléčení se mi nezdá rozumné.Ty potřebuješ odborníká,ne rady laiků.Nechápu,proč vše rodičům neřekneš,nevím ani kolik ti je,ale být na tohle sama není dobré!Můj přítel má také jistou formu psychické poruchy,ale bohužel se za to styděl,nikomu nic neřek a já byla v jeho 36 letech první člověk,který si vůbec něčeho všim a který vůbec něco začal řešit,ale bohužel už bylo pozdě!Do 18-ti let by to snad prý ještě nějak vyléčit šlo,ale teď už je bohužel odsouzen jen na doživotní braní léků.Nejedná se u něj tedy i schizofrenii jako u tebe,ale jeho nemoc je také provázena nočními děsi(mimo jiné!),hlavně pokud je ve stresových situacích a tak a vím,jak se mu s tím špatně žije a jak mu to znepříjemňuje život.No,jediná rada-ODBORNÍK!A nenech se odradit neúspěchy.Musíš to zkoušet dál.Držím Ti strašně moc pěsti,aby ses toho zbavila.Pokud to ještě jde.

5 Já | 16. května 2013 v 17:41 | Reagovat

Zdravím, jsem autorka tohoto příběhu.
Všem vám moc děkuji za rady. Zkouším je postupně - přesunula jsem se do nové místnosti, s pomocí pár lidí jsem udělala tlustou čáru za vším špatným, co se mi dřív stalo. Vidím svět v úplně jiném světle než tomu bývalo, obecně si nedovolím vším se tolik užírat. Možná právě díky tomu jsem v sobě našla vůli se rozhoupat a říct ,,tomu já" podle Lukášovi rady, že ho mám ráda. Čas od času je se mnou, a i když nemůžu mluvit a hýbat se, jakoby mu posílám svoje myšlenky; polemizuju, jestli není ,,energetický upír", a pokud ano, tak že mu rozumím, že jinak žít neumí; pokud je to ,,strážce prahu," říkám mu, že dělá svojí práci dobře, i když prakticky bezdůvodně, protože se nikam vědomě cestovat nesnažím... A pro všechny případy, ať už to jsem já, nebo cokoli jiného, začínám to mít v skrytu duše ráda, třebaže nuceně ;D
Myslím, že ,,to já" to cítí podobně, sice je pořád takové pokroucené a nenávistné a snaží se mě vyděsit, ale za tou černou clonou, za těma práznýma očima se sem tam něco mihne, jen to neumím popsat... Spokojenost? Vděk? Možná je to jen rádo, že to neutlačuju.
Každopádně se nacházím v situaci, kterou je velmi těžké popsat tak, aby ji ostatní pochopili. Nemůžu říct, že se to zlepšilo. Jsem však silnější a optimističtější tomu čelit - a ta malá změna, to nicotné zářící cosi za tou černou propastí se může jevit nedůležité, ale cítit tu radost, když si uvědomím, že jsem se hnula z místa proti proudu předchozích událostí... Je to zkrátka něco úchvatného.
Ještě jednou vám všem děkuji. I Nikuně, třebažě doufám, že ta léčba nakonec nebude třeba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama