Listopad 2012

Od té doby mám strach z tmy..

18. listopadu 2012 v 11:51 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Bylo to asi před pěti lety, kdy jsem spolu s dvěma kamarádkami byla na vesnici venku. Už byla tma a my se jen tak poflakovaly a povídaly si. Stály jsme před jednou, hodně starou a docela strašidelnou budovou, ve které nikdo nebydlí a má rozmlácená okna a oprýskanou omítku. Vždycky mi z toho domu naskakovala husí kůže. Stály jsme tam a koukaly jsme do jednoho okna, snad jako zkouška odvahy, jak dlouho se vydržíme dívat. Ten dům nás všechny opravdu děsil, ale snažily jsme přesvědčit samy sebe, že tam přece nic nemůže být a že to je jenom starý dům. A jak jsme se tak dívaly do toho okna, vynořila se ze tmy postava (do toho okna). Bylo to tak náhlé a děsivé, že jsem si strachy sedla na zem a z šoku jsem nevěděla, co dělat. Kamarádky začaly křičet a zvedly mě ze země. Hned jsme se rozeběhly ke svým kolům a ujely jsme od toho domu. Bylo to děsné. Hrozně jsme se klepaly a nevěřily jsme vlastním očím. Během toho, co jsem seděla na zemi se zavřenýma očima, ta postava prý vyskočila z okna v podobě nějaké bílé šmouhy. Já to neviděla, ale věřím, že kdybych nebyla takový strašpytel, tak bych to viděla také. Nikdo z rodičů nám to samozřejmě nevěřil. Ale já vím, co jsem viděla a nejsem sama. Dodneška se okolo toho domu bojím chodit a jsem ráda, že v té vesnici už nebydlím. Od tohoto zážitku, mám strach ze tmy. Už to nikdy, nikdy nechci zažít znova."


Legenda o křišťálové lebce

18. listopadu 2012 v 11:40 | Kuba

SPUSTIT


Neobyčejné dění v našem bytě

18. listopadu 2012 v 11:29 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Nejedná se o událost, která nějak končí. Jde o více událostí, které na sebe ani nenavazují. Bydlíme v bytě nad hlavní silnicí už asi 10 let. Předtím jsme žili v garsonce a nic z toho, co tu píši, se tam nestávalo. Krátce po přestěhování do nového, se začaly ozývat divné zvuky. Vrzání židlí v kuchyni ve tři ráno, sám od sebe se nám otvíral špajz, dveře od koupelny se hýbaly sem a tam, zničeho nic se nám v pokojíčku zapnulo rádio. Dále se děje to, když například vypínám televizi a jsem sama doma a jakmile překročím práh, znovu se zapne a klidně třikrát za sebou. A stále přibývají další a další neobvyklé věci. Spoustu věcí jsme sváděli na kočku, jelikož to bylo jediné rozumné vysvětlení. Vrzání židlí pak na sousedy nad námi.

Projekt o zvrhlém umělci

18. listopadu 2012 v 11:08 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Jednou jsme ve škole měli projekty - já se na tento projekt zvlášť připravovala, protože jsem si ze zajímavých osobností vybrala Aleistera Crowleyho (pro nezasvěcené, člověk, který založil pár řádů a byl představován jako nejhříšnější muž své doby), ale bohužel jsem hodně dlouhou dobu na ten projekt kašlala (sice jsem měla materiály, ale dohromady se mi je dávat nechtělo). Až jsem asi dva dny před projektovým dnem měla velmi nepříjemný zážitek, či spíše, několik nepříjemných zážitků. Začalo to již v noci, nemohla jsem usnout a navíc matka odjela na služební cestu, tak jsem byla pořád trochu nervózní, protože tam, kam jela, nebylo zrovna bezpečné místo. Ale když jsem usnula, stálo to za to. Nejdřív jsem seděla v tmavé místnosti a poslouchala, co mi osoba, která stála za mnou říká. Byly to velmi nechutné věci, které snad ani nebudu popisovat. Pak jediné, co si dál pamatuji, bylo to, že jsem tam... byla znásilněná od samotného Aleistera Crowleyho. Díky projektu jsem si dokonale zapamatovala jeho zjev a hlavně jeho oči... Další den se mi začalo všechno sypat na hlavu, mně bylo špatně od žaludku a chtělo se mi zvracet. Od rána mi nefungoval mobil, tablet, počítač, nic. A to co přišlo ve škole, možná se to zdá normální, ale mně to vyděsilo. Pamatuji si, že den předtím jsem dávala do skříňky obě dvě pantofle, ale druhý den tam byla jenom jedna. Přitom skříňka byla zamknutá, sama jsem ji zamykala. Tu jednu jedinou pantofli jsem hledala hodně dlouho, dokonce i v koši a ptala jsem se i pracovníků ve škole, ale nikdo si nepamatoval, že by uklízel ten den nějakou pantofli. Tu pantofli jsem už nikdy neviděla. Když jsem přišla domů, brečela jsem neustále ve vzpomínce na ten sen, který se mi stále přehrával jako zaseknutá kazeta v přehrávači. Jediné, co mi šlo spustit v domácnosti, byl počítač. Nenapadlo mě nic jiného, než okamžitě dodělat prezentaci o AC. Dala jsem si na tom opravdu záležet, ale pořád jsem nemohla odtrhnout oči od jeho fotky z mládí. Pořád, jako bych jej viděla před sebou. V noci jsem se vzbudila a zjistila, že mi začal fungovat mobil. Ještě tu noc se mi zdál sen, jak jsem znovu byla v té samé místnosti, ale tentokrát poté k ničemu nedošlo. Říkejte si co chcete. Já věřím, že v tom má prsty on, protože se mu nelíbilo, že na něj kašlu a že ho díky tomu nepředstavím před lidmi v plné kráse."


Mrtví mezi námi

15. listopadu 2012 v 17:25 | Kie*
Bryn a Paul jsou manželé, kteří se pokouší zavést svůj život do starých kolejí, poté co zmizel a pravděpodobně se utopil jejich čtyřletý syn. Nastěhují se do bytu v okouzlujícím starém domě. Zanedlouho se ale začínají dít zvláštní věci. Bryn vidí ve výtahu malého chlapce, o kterém se později dozvídá, že už je dávno mrtvý. Zemřel právě ve výtahu, který se utrhl zrovna ve chvíli, kdy se chlapec snažil utéct před svým násilnickým otcem. Bryn se rozhodne chlapcovu duši vysvobodit. Netuší, že dává v sázku svůj život.

SPUSTIT

(Informace o filmu z csfd.cz)

Záhada křičících lebek

13. listopadu 2012 v 19:23 | Hans
Z Anglie pochází mnoho záhad a tajemných příběhů. Záhada křičících lebek je jedna z nich.


Když se Azariah Pinney koncem 17. století vrací do Británie z karibského ostrova Nevis, přiveze si s sebou do sídla Bettiscombe Manor v hrabství Dorset černošského sluhu. Později sluha umírá a zapřísahá svého pána, aby ho pochoval ve své rodné zemi. Azariah Pinney ovšem odmítá platit za převoz těla do Karibiku, a tak pohřbí sluhu na nedalekém hřbitově. Brzy po pohřbu se však v sídle začíná ozývat hrůzostrašný křik a dějí se další nevysvětlitelné věci. Vymýtání zlých duchů, ani nic jiného nepomáhá, vše přestává, až je lebka přenesena do domu na půdu. Je možné, že lebka vydávala jekot, protože bylo porušeno přání černošského sluhy?

Podobných příběhů vřeštících lebek je v Anglii několik..


Opuštěná vodní nádrž

13. listopadu 2012 v 17:53 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
Toto je jedno z míst které navštěvuji.. Je to stará opuštěná vodní nádrž, do které slézám až na dno. Uvědomte si, že je to fotka z 1. poschodí, kde je ještě dost světla. Ve 2. poschodí je to už trošku o hubu a vidíte sotva na 2 metry. A ve 3. patře? No, řekněme, že pokud nemáte baterku, nebo to bludiště dole neznáte, prostě tam asi těžko vydržíte.. Je to děsivé a nebezpečné, protože se bojíte toho, co není vidět, vaše mysl si s vámi pohrává, ale to není to nejhorší.. Nejhorší je se otočit a vyšplhat po žebříku nahoru. Vždy mám pocit, že za mnou něco stojí.. Je to děsivá fotka..

Kam ta stará paní zmizela?

13. listopadu 2012 v 17:29 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Včera večer, když jsem šel od kámošky z jejího sídliště do našeho, tak se mi stal velice zajímavý zážitek. Mezi těmito sídlišti je dlouhý podélný plot, široká silnice a chodník, nedá se nikam odbočit, jen za možnosti, že by někdo přelezl plot. Naproti mě, asi v půlce cesty (která má cca 400 m.) šla stará paní, která kulhala a šla velice pomalu. Viděl jsem ji kousek dál před sebou, podíval jsem se na mobil, jestli stíhám a jestli dojdu domů včas. Trvalo to asi 3 sekundy, podíval jsem se zpět na chodník a stará paní nikde... díval jsem se přes plot, silnici... všude kolem a nikde nebyla... Je nemožné, aby taková stará paní přelezla plot, natož za tři sekundy..."


Duchové si pohrávají s hosty v hotelu, lehají si vedle nich do postele

11. listopadu 2012 v 13:44 | Kuba
"Hotel Gadsden v Arizoně je vyhlášený po celých Spojených státech. Ne tak ovšem svou kvalitou, jako spíše strašidelnými historkami, které se k němu vážou. Manažerka Robin Brekhusová byla vůči příběhům skeptická. To se však změnilo, když během výpadku proudu hledala ve sklepě svíčky a její baterka ve tmě našla postavu v černém kabátu a kovbojském klobouku." ČÍST VÍCE...

Snaží se mě ovládnout ďábel, bez legrace

11. listopadu 2012 v 13:40 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Takže jak vlastně začít? Byli mi tři roky a stalo se mi něco zvláštního, do dneška nevím, jak to mam brát. Nejspíš se mě snažil ovládnout ďábel... Teď někteří z vás, co to čtou, se začnou smát a řeknou si hloupost... Já si to ale nemyslím a ani moji rodiče ne. Byla noc a najednou něco rodiče probudilo...

Vidí má roční dcerka duchy?

11. listopadu 2012 v 13:09 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Říká se, že malé děti vidí více, než my. Jde ve skutečnosti jen o jejich výplody bujné fantazie, nebo jsou jejich vidiny reálné? Četla jsem spousty příběhů posléze, co má roční dcerka již několikrát začala ukazovat ke stropu, nebo do nějakého koutu místnosti. Nedělo se to jen doma, ale i venku.. Smála se, nebo jen zírala a vykřikovala:"aa-a-áá" (moc toho ještě nenamluví.) Co si o tom myslíte?"


V továrně se zjevil duch, zaměstnanci se bojí pracovat sami

11. listopadu 2012 v 13:00 | Kuba
"Vedení továrny na papír v anglickém Ashfordu řeší neobvyklý problém. Její zaměstnanci totiž nechtějí pracovat o samotě. Za vše může podivné světlo, které natočila bezpečnostní kamera. Pracovníci považují světlo za ducha a v práci se bojí." ČÍST VÍCE...

Navštívil dědeček po své smrti babičku?

11. listopadu 2012 v 12:49 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Chtěl bych se s Vámi podělit o můj příběh. 7.října 2012 mi umřel děda (z máminý strany) byla to rána pro celou rodinu. Pohřeb už děda měl. Ale včera v noci (noc na 2.11. památka zesnulých) se dělo něco divného. Babička vyprávěla, že večer koukala na Ordinaci v růžové zahradě, potom dávali kriminálku a mezitím usla. Když se po půlnoci probudila, tak televize byla vypnutá. Babička si je jistá tím, že televizi opravdu nevypínala a ani nenastavovala časovač, protože to ani neumí. Potom si tedy šla lehnout a spala. Ve 4 hodiny ráno babičku probudil budík, který zvonil v dědovým pokoji. Děda měl v domě svůj pokoj , kde spal sám. Byl to takový ten klasický natahovací budík, ale je jisté to, že budík nebyl natáhnut. Ve 4 hodiny ráno začal zvonit, tak babička šla a vypnula ho. Je to velice divné, jakoby se na dnešní den děda vrátil domu, do svého pokoje a byl tam s babičkou. Věřím, že se po smrti něco takového děje a jsem zvědaví, co se bude dít dál.."


Ze srandy jsem zavyl jako vlk, nečekal jsem, že se ozve odpověď..

11. listopadu 2012 v 12:35 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Dobrý den, chtěl bych se s vámi podělit o jednu historku, která se mi stala přibližně tak před rokem.. Byli jsme s kámošem na chatě (kousek od Hracholusek) a byl už večer a jeho rodiče odešli do hospody, tudíž jsme u něj doma zůstali sami.. tak jsme se nudili a pustili jsme si UnderWorld.. když jsme film dokoukali, tak jsem už musel jít domů, bylo něco kolem 22:00 až 23:00... + byl úplněk .. a tak jsme vyšli na zápraží a jen tak ze srandy jsem zavyl jako vlk.. oba jsme se začali smát a měli jsme z toho srandu, ale jen do té doby... co se nám ozvala odpověď.. oba nám přejel mráz po zádech.. když jsme chvilku počkali a zkusili to ještě jednou, už se nic nedělo.. Sice v okolí je dost chatařů, kteří mají psy, ale dle mého se na tohle pes neozve.. a jsou tam dost hluboké lesy, takže bych se vůbec nedivil, kdyby..."


Poslední rozloučení?

11. listopadu 2012 v 12:29 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Ahoj, mám pro vás něco, co se přihodilo mé matce, tátovi a dědovi pár měsíců po mém narození a po smrtí mé milé babičky. Popsali mi to asi takhle. Mamka mi řekla: Byla jsem jako vždy doma a starala se o tebe. Kolem 18:00 jsem byla v kuchyni a chystala nám večeři. Ale najednou jsem uslyšela hlasité kroky a jakoby si někdo sedal na starší židli, kterou jsme měli (vždy strašně vrzala, když se na ní někdo posadil). Otočila se na to místo, kde byla ta židle, ale nikdo tam samozřejmě nebyl. Hodinku na to za náma přišel děda, který má svůj pokoj v přízemí. Babička měla ve své skříni léky. Ta skříň byla zavřená, když šel děda za náma nahoru, a když se děda pak vracel k sobě dolů, tak skříň byla otevřená a košík s léky se převrátil na zem. V košíku ležela i fotka babičky.."


Kytara začala hrát dědovu oblíbenou píseň..

11. listopadu 2012 v 12:26 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook. Než začnete číst, tak si pusťte písničku hned pod příběhem.. Opravdu zajímavé..
"Před 5 lety mi umřel děda, který byl muzikant, především kytarista... velice nadaný a jeho oblibená píseň byla od Metallicy - Nothing Else Matters . Vlastnil několik kytar a pár písni mě naučil. Po jeho smrti mi babička dala jednu z jeho kytar, tak jsem si ji vystavil doma na zeď.Na výroči jeho smrti (13.říjen) jsem přišel domů ze školy a šel do pokoje.. Najednou jsem ucítil chlad a najednou sama od sebe dědova kytara začla hrát jeho oblíbenou píseň, ale jen prvních pár not ze začátku písničky. Vyběhl jsem rychle z pokoje a byl jsem po*raný strachy... Pak se už vůbec nic nedělo, necítil jsem ani chlad.. nechápu to.."



Ten pes se upřeně díval do jednoho místa..

11. listopadu 2012 v 12:20 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Ahoj, tohle se mi stalo asi před měsícem. Když jsem byla u tety, které umřel manžel.. Má jednoho syna a jednu dceru, kteří se z toho ještě pořádně moc nevzpamatovali, že jim umřel taťka. Když strejda umřel, pořídili si psa. Ten den jsem u nich i spala a když už jsme spali, tak nás asi kolem třetí hodiny ráno probudil štěkot. Když jsme se šli podívat, co se děje. Přišli jsme k manželské posteli, kde teta spala sama a pes štěkal. Pes se upřeně díval do jednoho místa nad postelí, vrčel a štěkal. Zkusili jsme ho schovat pod peřinu aby přestal, jenomže vylezl, stoupl si na to samé místo a znova se díval upřeně na jedno a to samé místo. Co když viděl ducha strejdy? Nebo štěkal,protože slyšel nějaké zvuky u sousedů? Do dneška mi to vrtá hlavou a nemužu věřit tomu, že by duch strejdy kontroloval tetu."


Už vím, že kočky vidí více, než my..

11. listopadu 2012 v 12:10 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Ahoj, chtěla bych se podělit co se mi stalo v úterý. Ten den začal normálně, ale byla jsem sama doma a tak jsem ležela v obýváku a koukala na Tv. Na okně seděla moje kočka. Po chvíli jsem jí začala sledovat. Začala se upřeně zírat ke dveřím. Když jsem se tam koukla nic tam nebylo. Kočka pořád sledovala jedno a to samé místo. Byla jsem zděšená. Byla naježená, uši měla nakloněné dolů a začala vrčet.Pak zasyčela a utekla za televizi. Koukla jsem se ke dveřím a pořád tam nic nebylo. Ve vyděšení jsem sledovala dál Tv. Pak to bylo v pořádku. Přišel večer a kočka spala u mě na polštáři. Kousek od mé hlavy. Probudila jsem se asi kolem 23. hodiny. Šla jsem do koupelny se opláchnout. Přijdu do pokoje a vidím kočku jak sedí na židli a vzhlíží někam ke skříni. Znovu se ji naježil ocas, ale tentokrát nezasyčela. Řekla jsem si, že asi jenom proletěla moucha. Tak jsem šla spát. K ránu kolem 5. hodiny jsem uslyšela strašnou ránu. Otevřela jsem oči a viděla jak něco bílého odejde od okna. Bylo to jako by někdo skákal šipku z místa. Rozsvítila jsem, protože jsem si myslela, že je to kočka. Jenže kočka ležela u mě mezi polštáři. Na okně mám kytku a ta byla povalená. Kočka to být vážně nemohla. Poté jsem slyšela rány z kuchyně. Okamžitě jsem tam vběhla (mám pokojíček vedle té kuchyně) a tam jsem viděla jen jak se ta bílá věc rozplynula. Bylo rozlité mléko, co tam má kočka a byl vyděšený můj papoušek. Nedokážu si vysvětlit co to bylo. Byla jsem ten večer doma sama a nepřeji to nikomu zažít."


Krátký animák, který vám nažene husí kůži..

11. listopadu 2012 v 11:59 | Kuba


Ničí mě mé druhé odporné já..

11. listopadu 2012 v 11:50 | Kuba
Tento skutečný příběh nám byl zaslán na náš Facebook.
"Zdravím, četla jsem na vašem blogu plno podobných příběhů, ale s tím svým si nevím rady. Prosím, zveřejněte jej pouze pod podmínkou, že neuvedete mé jméno. Vídám ve svých snech odraz svého já, svou jakoby černou stránku. Hnusně se na mne šklebí, v obličeji má výrazné stíny a když se onomu odrazu podívám do očí, vidím je jako dvě hluboké černé šmouhy. Občas mám období, kdy nemine noc, aby se mi alespoň jeden takový sen nezdál, a někdy to nekončí u snu. Asi tři měsíce zpátky jsem se vzbudila, věděla jsem, že jsem vzhůru. Lehla jsem si na bok a prohlížela si protější stěnu ložnice s akvárkem, prostě jsem si úplně vychutnávala ty chvilky svítání. Najednou se moje zorné pole rozdělilo, někde v pozadí stále byla zeď a akvárium, jenže překrytá pohyblivou clonou, jako bych si posunula dopředu a pomalu otáčela hlavu na místo, kde jsem ležela. Zastavilo se to v pozici, že jsem hleděla skutečně na peřinu na svojí posteli... A pak přišlo to moje odporné já, posadilo se, lehlo si na bok a podložilo hlavu rukou. Dívalo se mi do očí a já se jeho pohledu nemohla vyhnout, bylo to příšerné...